Dolní Morava 2020

Jako každý rok jsme vyrazili i letos do Dolní Moravy. Každý rok děláme jeden velký výlet, kdy vyjedeme lanovkou k Slaměnce a pak se dáme cestou necestou. Mnoho let nazpět jsme cestovali s kočárem, letos poprvé bez. Fronta na lanovku byla tentokrát větší než obvykle, my opět nestíhali 😊 Než Aleš našel místo k zaparkování, Kiki se dobře bavila: 

Kiki prochází turniketem tam a zpět

Pak nás trochu překvapilo, když nás na čtyřsedačkovou lanovku nechtěli pustit celou rodinu, tedy čtyři sedící plus Kiki v manduce. Loni to šlo, letos jsme musely jet extra.

Nahoře nás čekalo oblíkání, mazání opalovákem (slunce pak hned radši zalezlo) a rozdávání repelentních náramků. 

Nejdřív jsme vylezli kousek po sjezdovce a pak jsme se vydali po rovince, za Gabčina neustálého brblání. Když jsme dorazili k naší oblíbené zastávce, turistickému přístřešku Pod Babuší, bylo po brblání. Potok, pouštění lodiček a koupání nožek. (A svačina). Tak málo stačilo, aby byl svět zase v pořádku 😎

Blbnutí u Malé Moravy. Kiki půlku prospala...

Když jsme se osvěžili, někdo včetně bot a ponožek, a poslali jsme asi tak milión lístků po proudu, vydali jsme se dál po proudu i my. Cesta byla z kopce, takže v pohodě, ale na konci nás čekalo jedno překvapení. Říčku bylo třeba přebrodit. A nebo poprosit tatínka, jestli neposlouží jako přenašeč.

Brodění Malé Moravy

Odměnou nám bylo (opět) malé občerstvení a čekala nás cesta do kopce. Pak ale Aleš našel to, co hledal. V křoví byl ukrytý bunkr prvorepublikového pohraničního opevnění ze 30. let minulého století. To holky zase na chvilku nakoplo.

 Pak už nás čekala jen prohlídka posedu.

A pomalu jsme sešli až k jedné z novějších atrakcí, Stamichmannově štole. Jedná se o zážitkovou hru pro děti od 4 let, s využitím mobilu, ovšem cena lidová, jen 190 Kč na osobu. A naše holky by se beztak ve štole bály.

 

To je on, duch a strážce hor Kralického Sněžníku

Cesta dolů vedla opět po sjezdovce, včetně té, co teprve bagrovali, a byla náročná už pro všechny. Výlet se nakonec natáhl na necelých 10 km a Áďa s Gabčou to celé daly po svých. A Aleš měl navíc10 kg zátěž. Odměnou nám všem byl pozdní oběd v restauraci Marcelka.

Lomy Požár

Jedno sobotní odpoledne jsme se vypravili na krátký výlet do lomu. Aby byl ještě kratší a nikdo nefňukal, dojeli jsme kus autem, i když od nás je to jen asi 1,5 km. Nakonec ten někdo stejně fňukal, protože mu padaly boty, lehnul si hned ze startu na chodník, že na nás počká. Po dlouhém přemlouvání se mi ji podařilo nalákat na koně v ohradě hned za rohem a dalším důležitým milníkem byla svačina v lomu 😃

Chodník, kde plánovala na nás počkat

Plán naší cesty byl jiný než realita, ale celkem dvakrát jsme měli štěstí na lidi, kteří nás nasměřovali a z krátkého obyčejného výletu udělali zážitek pro nás všechny. Další část cesty proto vedla přes pastvinu s krávama, včetně podlézání/přelézání (jak kdo) elektrického ohradníku (tak to zkus jestli je pod proudem), ale došli jsme přímo na nádhernou vyhlídku nad lomem Požár 2. 

 

Lom požár 2

Pak byla konečně ta svačina a čekal nás sestup do lomu Požár 1. Aleš měl načteno a v neposlední řadě čerstvě zjištěno, že z lomu se dá odejít cestou pod skálou. 

Slepá šachta s překvápkem na konci

 

 

Nejdřív jsme našli velkou šachtu, na jejímž konci jsme objevili 5 křížů zabitých do země. Když to Aleš okořenil historkou, že tam leží 5 upírů, holky začaly pištět a bylo zaděláno na noční můru následující noci (fakt přišla). 

A tady leží 5 upírů

 

Každopádně tunel byl neprůchozí, takže jsme se vrátili zpět a hledali další cestu ven. A našli jsme. Malý otvor, do kterého se i děti musely skrčit, my dospělí jsme šli skoro po čtyřech ale nakonec přešel ve velký tunel i se světlem na konci. 

Malý nenápadný vchod do skály

Dostali jsme se do příjezdového zářezu, který je spolu s opuštěným lomem národní přírodní památkou od roku 1992. Tam se konala svačina číslo 2 a nakonec jsme tunelem pro malodrážku vylezli ven až na silnici vedoucí přímo k našemu autu.

Tunel pro malodrážku

 Ta, co na začátku cesty nechtěla nikam jít, běžela k autu a křičela: "To byl ale super výlet!"

Výlet si můžete projít (v opačném směru) taky s aplikací Hravýlety, pro kterou jsem tady vytvořila příběh O zakletém permoníkovi Karlíkovi. 

 

Mravenčí stezkou v Jizerských horách

Už od roku 2016 je v Bedřichově naučná stezka o zvířátkách žijících v Jizerských horách. My jsme ji navštívili už v roce 2017, kdy byla Gabča ještě v kočáru (a náležitě jsme si užili terén přes kameny a kořeny) a hlavně na tento výlet vzpomínáme proto, že si Áďa zmasakrovala už dost zmasakrovaný kolena.

bedrichov.cz

Letos jsme vyrazili znovu, tentokrát už komplet bez kočáru. Bohužel nebylo otevřený informační centrum, takže jsme neměli hrací kartu, to ale nevadilo, procvičili jsme si paměť.

Jizerkovi nás provedou celou stezkou

Zaparkovali jsme v Bedřichově na centrálním parkovišti. Jako správní Pražáci jsme si do hor vyrazili v mikinách (babička měla punčocháče, teplou bundu a pletenou čelenku přes uši), takže po zaparkování následovalo oblíkání všeho, co kdo měl, jako třeba tričko kolem krku, a vyrazili jsme. Cestou jsme se ještě zastavili u výběhu s oslíkem pod Lesní chatou. Byl to mazlík mazlivej. A pak už hurá na stezku.

Zatím slabý odvar kořenů a kamenů

Stezka je dlouhá 1,5 km a provádí jí zvířátka v nadživotní velikosti vyřezaná ze dřeva. U každého zvířete je informační tabule s fotkou a u některých číslo a písmenko do tajenky. V praxi to probíhalo tak, že holky už z dálky křičely "jééé veverkáááá", pak přišel táta, četl nám zajímavosti o zvířeti, ale to už ty dvě byly dávno pryč a "jéééé sova, vyfotíš mě mami?".

Mega mravenec

U jednoho zvířete Áďa povídá:" Jé, tady je kočička". Gabča na to:" Ale ne, to je LYS". Koukáme jeden na druhýho, ta holka sice neumí R, ale jinak je snad geniální. Tak se jí ptáme, jak na to přišla. A Gabča s ledovým klidem:"Je tady na obrázku namalovanej". (Ještě že neřekla, že je to tam napsaný). Kikča se ze začátku nesla na zádech, ale poslední část cesty už si chtěla taky zvířátka osahat. Jen jsem ji dala na zem, ozvalo se "íííí hahahaha" a vrhla se k srnce😀

íííí hahahaáá

Jako bonus po absolvovaném výšlapu na děti čeká obří hřiště, na dospělé rozhledna a stánek s občerstvením 😉 

Vpravo rozhledna Královka

Na hřišti si užijí i malé děti (písek, houpačky s ohrádkou), ale i velkáči (lezecké stěny, sítě a hlavně TUNELY.)

Tunel pro Kiki tak akorát

Kdo by si chtěl užít jen hřiště, dá se na Královku vyjet autem a zaparkovat přímo tam.

Údolím Radotínského potoka

Údolím Radotínského potoka jsme šli už nejeden výlet. Využíváme při něm toho, že cesta není dlouhá a končíme vždy v místě, kde je krásný prostor s ohništěm! A to tak, že jsou kolem i kulatiny na sezení, ale dokonce i třeba rošt, který se dá položit na ohniště. Ale to předbíhám...

Tentokrát jsme vyrazili o víkendu, takže davy lidí se daly očekávat, ale podařilo se nám zaparkovat u hlavní silnice. Chvíli to vypadalo, že se zasekneme už na startu, protože holky chtěly posílat lodičky po potoce.

Zdroj: mapy.cz

Vyrazili jsme kolem poledne, chvíli jsem se naivně snažila uspat mimino v manduce. Tak ne, tolik přírody kolem, to je hřích spát. Holky s tátou mezitím vyráží mimo cestu, přes louku, přeskakují potok a prozkoumávají ostrůvky. Cestou z ostrova zpět na zpevněnou cestu si Áďa vychutná letošní prvenství, vykoupe si obě nohy v potoce. Je z toho slzavé údolí, ale podaří se nám ji přesvědčit, že když půjde rychle, tak jí bude teplo. Klaplo to. Spánek Kikči vzdáváme, bereme ji do krosny, cestou se baví tím, že z krosny vyhazuje pozdravy pro nás, co jdeme za ní. Fajn, dík, zrovna jsme měly žízeň 😀

Když dorazíme k cíli, holky jdou prozkoumávat skalky kolem, já si přebírám balíček se skoro spícím miminem a uložím ji do mechu a kapradí ať sní svůj lesní sen.

Odložené mimino

Aleš nosí větve, rozdělává oheň, my sundáváme boty (solidárně všechny holky), aby uschly na sluníčku a chystáme si stezku bosou nohou - klacky, listí, kůra, pěkně protáhneme nožky. A pak už je čas na ten nejlepší okamžik výletu, BUŘTY! 

Kdy už to bude?

Během opékání Áďa zařve auuuu, že si něco píchla do nohy. Já řvu, ať si sedne, aby nehupsla do ohně, ona řve, že to bolííííí. Odkládáme klacky s buřty do bezpečí, odnášíme Áďu na operační stůl a vytrhneme to, co si píchla. Zpětně nevím, jestli to byla včelí prdelka nebo trn. Áďa skáče do mokrých bot a už ji letos asi bosou neuvidíme 😀 Jídlo jí každopádně zvedne náladu a pak hned odbíhají dělat blbiny. Potom se probudí mimino a my se pomalu začneme chystat k odchodu. Aleš hasí oheň (chudák na to bude v naší rodině navždy sám) a ze stráně se ozve Áďa: "Tatííí, hele kam jsem vylezla". Moudrý otec: "Super, hlavně si musíš pamatovat, že vždycky je třeba mít jistotu, že se dostaneš bezpečně i zpět."

Tati, hele kam jsem vylezla.

No, dostala se zpět, Gabču jsem snesla já. Přesunuli jsme se jen kousek vedle pod skalky. Kikča se vrhla na ochutnávání trávy a hlíny a A+A lezli na skalku. Když byli úspěšně nahoře, slyším Aleše: "Tak Áďo, a teď mám pro tebe blbou zprávu, protože touhle cestou se dolu nedostaneme. Musíme najít jinou." 

A teď mám pro tebe blbou zprávu...

Chvíli bloudili, nakonec se proplazili někde pod trnkama a živí a nepoškození se vrátili zpět. Na zpáteční cestě už nás nepotkalo žádný vzrůšo, takže tento výlet si určitě zase někdy zopakujeme.

Pohled do minulosti - Tunisko

Loni v létě jsme byli v pokušení vyrazit s holkama k moři. Pro větší už by to byl super zážitek a miminu je to fuk, kudy jezdí kočárek. Nechali jsme proto Kiki udělat pas a vyčkávali. A vyčkávali a vyčkávali a nic jsme si přes léto nevybrali. A tak začal podzim, a s podzimem co? Školkový nemoci. Hned při prvním zakašlání jsme sedli k netu a Aleš navrhnul Tunisko. Já jsem hledala recenze, doporučení na cestování s miminem a Tuniska jsem se bála. Tak jsme nakonec zvolili srabáckou variantu, a to pobytový zájezd s all-inclusive. Kiki se tou dobou sotva převracela na břicho, nikam se nepohybovala a byla plně kojená. Byla to moje druhá dovolená s cestovkou a vůbec první s jídem, takže jsem vůbec neměla představu, co od toho čekat. V úterý jsme vybrali a v sobotu letěli.

Zdroj: maps.google.com

Sbalili jsme si jeden velký batoh, jeden příruční batůžek a malý kočár, na letišti se pořád nechápavě ptali, kde máme zavazadla. Letadlo holky zvládly naprosto skvěle, Kiki spala. Dorazili jsme na letiště v Monastiru, já jsem vyrazila ven z příletové haly nakojit Kristýnu a ostatní čekali na velký batoh. Ještě mě Aleš stihnul vystresovat, ať se nezapomenu zahalit, že jsem v muslimské zemi. Tak dík. Cestou jsem rovnou nahlásila u stánku naší cestovky, že my už jsme tady, oni si nás odškrtli a řekli mi, že když se vydám z letiště doprava, dojdu na autobusák, kde na nás čeká autobus číslo 90. OK, nakojila jsem, přišli ostatní, s holkama jsme šly na záchod, pak ještě koupit nějakou vodu na pití, no a když jsme se konečně dostali ven z letiště, na autobusáku už žádný autobus číslo 90 nebyl, jen pár místních a nikdo nic nevěděl. A na krajinu pomalu padal soumrak a s ním snad miliony komárů. Zavolali jsme na nouzový číslo cestovky, a tam nám sdělili, že na nás zapomněli a že to budou řešit. Čekala nás další hodina s komáry venku před letištěm, protože dovnitř nás už nechtěli pustit. Ten nejlepší a nejzkušenější cestovatel z nás všech udělal čáry máry fuk a z boční kapsy batohu vytáhnul pidi balení repelentního krému ještě z Asie, tak jsme namazali aspoň holky a co nám kde trčelo ven. Po hodině jsme opět volali, jestli na nás zase nezapomněli :-) Tak nám bylo řečeno, že právě vyjíždí skupinka turistů mikrobusem k večernímu odletu a pak nás hodí konečně do hotelu. K tomu nám poslali delegátku, která přijela ještě dřív než mikrobus a protáhla nás aspoň do letištní haly mimo ty krvelačný bestie. Po další hodině jsme tedy nasedli do svého soukromého mikrobusu a o další hodinu později jsme stáli v hotelu na recepci. Jídelna už byla dávno zavřená, ale večeři nám schovali, a po večeři už na nás čekal super pokoj, manželská postel, dvě normální postele pro holky a dřevěná postýlka pro mimino. 

Středozemní moře

Ta nejmladší z nás ráno nemohla samou radostí dospat, takže už v 6 drandil kočárek po pláži a Kiki byla první, kdo smočil nohy a ožužlal mušli (v tom byla i poslední). Potom jsme se sešli všichni na snídani a pak hurá do plavek. 

S láskou dělaná snídaně

 Moře bylo úžasně teplý, klidný, všude písek a mušle. Holky se parádně vyřádily. Vzhledem k tomu, že už bylo po sezóně, byla pláž poloprázdná a nebyl problém s lehátky ani slunečníky.

Odpočinek musí být

Po obědě (a zmrzlině) jsme vyrazili obhlídnout hotel, bazén s tobogány a dětský bazének a na závěr ještě jednou moře. 

Další den bylo zataženo, odpoledne už i sprchlo, ale pořád bylo co objevovat. Zahráli jsme si pár her v dětském klubu, kde už sice nefungovaly animační programy, ale pustili nás tam a tak jsme strávili prima odpoledne. V hotelu jsme objevili mini hernu, kam jsme chodili hrát šprtec. V noci se přihnal šílený vítr, ráno lítaly lehátka i kovový slunečníky, všichni měli plný ruce práce uklidit vše, co se dalo.

Trochu fouká

 Byly obrovské vlny a pláž úplně zmizela.

Sloupky od slunečníků

Spousta aktivit, co normálně probíhala venku, musela být přesunuta dovnitř. Večer jsme se tak vydali do části hotelu, kde jsme předtím ještě nebyli a holky si užili večerní disko. Dodnes mají záchvat smíchu, když zazpívám "mini discoooo".

"Mini discooooo"

Další dva dny jsme chodili pozorovat vlny, vyzkoušeli jsme dětské hřiště a večer jsme vyrazili i mimo hotel, aby holky viděly, jak to vypadá venku. Potom už se zas udělalo teplo, užívali jsme si koupání v bazénu, ale i rozbouřeného moře a holky nejednou ochutnaly slanou vodu.

"Tři dva jedna a zdrháme"

Poslední den nás čekalo zklamání, přístup do moře nám překazila několikametrová vrstva odpadků a "bobků". Oficiálně se jmenují příbojové baly a mají původ v mořské trávě posidonii (Posidonia oceanica, čeleď Posidoniaceae), což je jedna z mála kvetoucích rostlin v mořích.

Pláž, velbloudi a "bobky"

Vydala jsem se s holkama po pláži směrem k vedlejšímu hotelu, tam už byly bobky odklizené, přístup do moře jsme si našly a užily jsme si vlny i hromady mušliček. Mrňous mezitím odpočíval pod datlovou palmou.

Palma a dítě

Pak už zbývalo si jen pořádně po večeři osladit život...

Mňam, já chci ještě.

A pak už sbohem Nour Palace Mahdia!

Já a Kiki

Shrnutí toho, čeho jsem se bála (a zbytečně): Pili jsme jen balenou vodu, holkám jsme jí čistili i zuby. Dávala jsem jim laktobacily, komu bylo nad 18 let a nekojil, tak dezinfikoval po večerech na baru. Nikdo z nás neměl střevní problémy, nikomu nebylo špatně. Čisto tam bylo víc, než máme doma. Chodila jsem s kočárem po areálu už brzo ráno a chlápek klečel a čistil spáry u bazénu kartáčkem. Neříkám, že jsem neviděla švába :-D Mrtvýho!

Motolský potok

Dnešní výlet vlastně ani nebude výletem v právém slova smyslu. V plánu bylo, že vyrazíme na místo, kde není moc lidí a tam si společně zacvičíme.

Přiblížili jsme se autem (celých 6 minut jízdy!) a zaparkovali v ulici Vstavačová, případně by se dalo jet i autobusem (č. 225, 246, 149, 130), ale to až někdy jindy v době po-koronavirové. Někdy příště to možná zkusíme i na kolech.

Hráz polderu

 

Motolský potok je levým přítokem dolní Vltavy. Ve většině své délky dnes teče pod zemí jako kanalizační stoka. My jsme mířili k suché nádrži (polderu) Tatra Zličín. Suchá nádrž je teď vlastně taková louka pod úrovní okolních cest, kde jsme si sedli (a vytáhli svačiny, jak jinak). Pár lidí jsme viděli, ale byli stovky metrů daleko. Takže roušky zůstaly na krku. Holky se hned vrhly na vysokou trávu, pořezaly se o ni (náplasti s tím správným obrázkem nosím v kapse) a dalším cílem se pro další hodiny(!) stal právě Motolský potok. Nejdřív krmily příšeru, pak vařily guláš, pak tam házely loďky. Na další porci svačiny přišla Gabča s jednou nohou mokrou až ke koleni, ale ani necekla.

Motolský potok a lovkyně příšer

 

My jsme si mezitím zacvičili, Kiki naběhala další ze svých jarních tisíci metrů a až když začalo slunce zapadat za obzor, násilím jsme holky nahnali do auta se slibem, že se brzy na toto místo vrátíme. A my nekecáme.

Zdroj: mapy.cz

Jelikož toto místo miluju, vytvořila jsem tady s aplikací Hravýlety dokonce dvě bojovky, o víle Motolince a víle Meducínce. 

Víla Meducínka

Zadní Kopanina

V březnu a dubnu nás všechny zasáhla doba koronavirová. Zároveň se ale týden před Velikonocemi objevilo krásné teplé počasí a my jsme se odmítli rozhodovat mezi sezením doma a nebo běháním po sídlišti s rouškou. Vyrazili jsme proto ve všední den po práci do naší oblíbené destinace na krátký výlet.
Zadní Kopanina je katastrálním územím Prahy a jelikož zde žije míň než 100 obyyvatel, patří mezi nejmenší části Prahy co do počtu obyvatel.
My jsme tam autem za 12 minut, parkujeme v ulici U Skopců před areálem Farmy Zadní Kopanina. Jinak se tam dá dojet i autobusem MHD, a to autobusem číslo 246 ze zastávky Zličín, Stodůlky nebo Nádraží Radotín. 
Pokračujeme ulicí U Skopců na jih a od té doby nepotkáme ani živáčka. Procházíme kolem domku se slepicemi a králíky a pak mezi pastvinami s koňmi (Loni tu byly i krávy, ovce a kozy). Holčičí radost je o to větší, když v trávě objeví chlupy z koně a začnou si je cpát do kapes (na vyrábění, na pokusy, na lektvary, kdyby náhodou...). Po chvilce lezení po stromech pokračujeme dál na malý okruh lesem.

Zadní Kopanina duben 2020

Na okruhu jsou tři chatky neznámého stáří, evidentně ale stále pravidelně navštěvované majiteli, okolí uklizené, ohniště, zásoba vod. U jedné z nich si uděláme piknik. Holky staví domečky pro lesní skřítky, Kiki ochutnává přírodniny. Pomalu se vydáváme na zpáteční cestu, ke konci okruhu uvidím ve výšce posed, vyběhnu na val, který je kolem cesty a uvidím, že posed je nad místem, kde jsou 4 druhy krmelců a krmítek, tak hádáme co je pro jaké zvířátko. Vracíme se opět kolem koní,  přidáváme další chlupy do kapes. U auta nastává dlouhé vyjednávání, že budeme mít chlupy všude, vyndáváme chlupy z kapes a cpu je do pytlíčku od papírových kapesníčků (schovám je a pak je použijeme na nějaký tvoření VENKU, jo?) a za 12 minut už parkujeme před barákem. 

Jo a koňský chlupy máme všude.

Zdroj: mapy.cz

Kdo jsme

Už jako bezdětní jsme rádi (kromě spánku celou noc) cestovali a objevovali více či méně známá místa. A jak spánku postupně ubývalo a dětí přibývalo, cestování s nimi dostalo úplně jiný rozměr.

Dalejské údolí duben 2019

Zdokonalili jsme se v plánování, balení batohů i chystání svačin, ale hlavně jsme postupně konečně pochopili, že plánování je s našima holkama vlastně k ničemu.

O cestování s dětmi už toho bylo napsáno hodně. Proč je náš blog jiný než ty ostatní?

• Protože žijeme v Praze a často slýchám názor, že "chudinky naše holky se ani do přírody nedostanou". Ne, velká část našich výletů je do přírody po Praze a blízkém okolí a ne, nemyslím tím výlet na Náplavku na pivo.

• Protože cestujeme nalehko, mými slovy ve stylu "optimálního minimalismu". Bereme toho málo, ale nesmí nám nic chybět.

• Protože my dokážeme i z all-inclusive dovolené udělat pořádný dobrodrůžo. 😀

Moravský kras červenec 2018

Tento blog vznikl především pro uchování našich vzpomínek a zážitků, pro naše rodiny a kamarády, ale pokud bude inspirovat i další lidi k výletování s dětmi, udělá nám to radost.

Naše pětice