Údolím Radotínského potoka

Údolím Radotínského potoka jsme šli už nejeden výlet. Využíváme při něm toho, že cesta není dlouhá a končíme vždy v místě, kde je krásný prostor s ohništěm! A to tak, že jsou kolem i kulatiny na sezení, ale dokonce i třeba rošt, který se dá položit na ohniště. Ale to předbíhám...

Tentokrát jsme vyrazili o víkendu, takže davy lidí se daly očekávat, ale podařilo se nám zaparkovat u hlavní silnice. Chvíli to vypadalo, že se zasekneme už na startu, protože holky chtěly posílat lodičky po potoce.

Zdroj: mapy.cz

Vyrazili jsme kolem poledne, chvíli jsem se naivně snažila uspat mimino v manduce. Tak ne, tolik přírody kolem, to je hřích spát. Holky s tátou mezitím vyráží mimo cestu, přes louku, přeskakují potok a prozkoumávají ostrůvky. Cestou z ostrova zpět na zpevněnou cestu si Áďa vychutná letošní prvenství, vykoupe si obě nohy v potoce. Je z toho slzavé údolí, ale podaří se nám ji přesvědčit, že když půjde rychle, tak jí bude teplo. Klaplo to. Spánek Kikči vzdáváme, bereme ji do krosny, cestou se baví tím, že z krosny vyhazuje pozdravy pro nás, co jdeme za ní. Fajn, dík, zrovna jsme měly žízeň 😀

Když dorazíme k cíli, holky jdou prozkoumávat skalky kolem, já si přebírám balíček se skoro spícím miminem a uložím ji do mechu a kapradí ať sní svůj lesní sen.

Odložené mimino

Aleš nosí větve, rozdělává oheň, my sundáváme boty (solidárně všechny holky), aby uschly na sluníčku a chystáme si stezku bosou nohou - klacky, listí, kůra, pěkně protáhneme nožky. A pak už je čas na ten nejlepší okamžik výletu, BUŘTY! 

Kdy už to bude?

Během opékání Áďa zařve auuuu, že si něco píchla do nohy. Já řvu, ať si sedne, aby nehupsla do ohně, ona řve, že to bolííííí. Odkládáme klacky s buřty do bezpečí, odnášíme Áďu na operační stůl a vytrhneme to, co si píchla. Zpětně nevím, jestli to byla včelí prdelka nebo trn. Áďa skáče do mokrých bot a už ji letos asi bosou neuvidíme 😀 Jídlo jí každopádně zvedne náladu a pak hned odbíhají dělat blbiny. Potom se probudí mimino a my se pomalu začneme chystat k odchodu. Aleš hasí oheň (chudák na to bude v naší rodině navždy sám) a ze stráně se ozve Áďa: "Tatííí, hele kam jsem vylezla". Moudrý otec: "Super, hlavně si musíš pamatovat, že vždycky je třeba mít jistotu, že se dostaneš bezpečně i zpět."

Tati, hele kam jsem vylezla.

No, dostala se zpět, Gabču jsem snesla já. Přesunuli jsme se jen kousek vedle pod skalky. Kikča se vrhla na ochutnávání trávy a hlíny a A+A lezli na skalku. Když byli úspěšně nahoře, slyším Aleše: "Tak Áďo, a teď mám pro tebe blbou zprávu, protože touhle cestou se dolu nedostaneme. Musíme najít jinou." 

A teď mám pro tebe blbou zprávu...

Chvíli bloudili, nakonec se proplazili někde pod trnkama a živí a nepoškození se vrátili zpět. Na zpáteční cestě už nás nepotkalo žádný vzrůšo, takže tento výlet si určitě zase někdy zopakujeme.